Hurá! Jedeme na chatu

Naštvaně hodila do kufru vypůjčeného auta poslední tašku. „Ach jo, to bude teda týden“, zabouchla dveře auta. Před pár minutami ještě naposledy beznadějně zkoukla předpověď počasí na netu, ale i když věřila na zázraky, nic se nezměnilo. Zataženo celý týden, přeháňky a v noci 7 stupňů. Raději by svou dovolenou proležela doma u knížky, týden na chatě někde v lese, bez koupelny a teplé vody, zato s komfortní kadibudkou, ji lákal jen do té doby, než se léto rozhodlo v půlce července prostě skončit.  V opravdickém létě by se dalo ležet pořád u rybníka, ale takhle? „Neboj, budeme jezdit na lodi, chodit na houby, můžeme projet i okolí na kolech, to bude super relax,“ chlácholil ji Jarda.

„Prosím tě, zastav ještě v obchodě, zapomněla jsem koupit instantní polívky.“ Podíval se na ní s údivem. „Přece jsem ti říkal, že ty instatní polosračky žrát nebudu!“ Jo, to jsi říkal, ale já si ji udělám třeba k večeři, nemysli si, že někde budu půl dne topit v kamnech, abych si uvařila blbou domácí polívku,“  ledově odsekla. „Jak chceš, ale já to jíst nebudu, to ti garantuju,“ rezignoval Jarda. Po nákupu se už konečně rozjeli na Jardovu vysněnou chatu, zděděnou po prarodičích, pryč od města, pryč od civilizace.

Dřevená chatička se rozkládala na hranici chatové osady, uprostřed  lesů a polí, na cestě  jižně od Prahy, nedaleko Třeboně a byla to snad poslední chata, která jako chata v celém širokém okolí vypadala. Když si odemkli, nebylo nic vidět, v chatě byla tma a byl jen cítit nevyvětraný zatuchlý vzduch. Dřevěné okenice povolily, až když se do nich Jarda opřel celou svoji vahou. „Tady je to útulný, viď?“ Jarda se rozplýval. „Nádhera! Jsem zvědavá, co tu budeme v téhle zimě dělat.“ Hodila tašku na předpotopní gauč a šla raději ven, kde bylo větší teplo, než uvnitř studené, zatuchlé chaty. „Pojď se podívat po okolí, k rybníku a zkoukneme lodičku,“ sršel Jarda radostí a elánem.

Když přišli na břeh rybníka, musela uznat, že je to tam nádherné. Rybník se táhnul až někam k lesům na protějším břehu, který nebyl téměř vidět. Vzduch byl voňavý po lese, z jedné strany se táhla písečná prašná cesta okolo pole a sotva třicet metrů  před  schody do chaty byl břeh nekonečného rybníka.  Než došli zpátky k chatě, málem rozšlápli dva hřiby. Jarda zářil: „No to je paráda, tak houby rostou, co kdybychom hned vyrazili na lodi do lesa?“ Zuzka trochu znervózněla: „Ty na tý lodi umíš jezdit? Myslela jsem, že tu bude pramice, ale tenhle vratký kajak, nebo co to je, se mi nezdá zrovna moc stabilní.“  „Neboj, to je pohoda,“ uklidňoval ji Jarda. „Dojdu odemknout kůlnu, vezmeme pádla a jedem.“ „Tak já dojdu pro košík,“ zavolala Zuzka směrem ke kůlně.

To už stál Jarda na břehu rybníka a pomalu spustil lodičku z lávky na hladinu. „ Budu sedět vzadu, trochu se odrazím od břehu, poodjedu dál a ty nastoupíš na konci lávky, jinak se neodpíchneme“, rázně rozdal Jarda pokyny  a sedal do lodi. Udělal první krok. Jednu nohu v lodi, druhou ještě na lávce a v tom se celá loďka otočila a Jarda seděl na kraji rybníka po pás ve vodě, vytřeštěný oči a nevěřícně koukal na otočený kajak a košík na houby, plavající kolem. Zuzka se mohla počurat smíchy. Ale měla s Jardou soucit, duchapřítomně vytáhla košík, pomohla Jardovi otočit loďku zpět a běžela do chaty. Když přišel zmáčený Jarda, procedil mezi zuby: „Ta voda je fakt dost ledová, na to, že je léto. Je mi pěkná zima.“ To už mu Zuzka podávala hrnek, z kterého se kouřilo. „Není to tak hnusný, na zahřátí celkem  fajn.“ Konstatoval Jára drkotajícími zuby a dál srkal z hrnku, který objímal oběma rukama, nenáviděnou instatntní polívku.

„Myslím, že tu bude opravdu hezky, ale dneska bych ty houby raději vypustila,“ šeptla mu Zuzka do ucha. „ Přece se nebudeš zahřívat tou hnusnou instatní polívkou, znám i jiný způsoby,“ mrkla na Jardu spiklenecky.