Příběh IV. Notář, notářská komora versus občan

Tak se mi nahromadily všechny možné exekuce, díky exmanželovi mám dluh  možná deset, patnáct mlionů. Dneska to nikdo neví. Nikdo neví, kde reálně ex bydlí, jak se živí, umí v tom chodit. Trvalé bydliště na ubytovně, tam exekutor těžko vyrazí něco pobrat. Že by pracoval a měl mzdu, on?? K smíchu, od toho jsem já. Já musím živit děti, platit jeho dluhy - mám exekuce na plat, na invalidní důchod.

Přišla jsem o vše. A jak?? Nechápu. Zákon by měl stát na mé straně. V nařízené dražbě  se prodává poslední, co zbylo. Byt, ve kterém bydlí moje babička. Byt, který při prodeji rodinného domu darovaného babičkou mně, byl vzat na protiúčet a bohužel spadl do SJM, neboť jsem v době prodeje domu byla již vdaná. Zamilovaná, těhotná, koho by napadlo vyjímat majetek, obzvlášť v roce 2000,  nějak řešit oddělení financí, zúžovat SJM apod. Měla jsem růžové brýle, jiný svět, starosti čerstvé maminky.

Za několik let, ještě můj manžel, uzavřel půjčku na dva miliony korun. Já u toho nebyla. Vše posvětil notář. Ve smlouvě, která byla podepsána a notářem požehnána, stálo, že pokud manžel nebude splácet, je možné jako závazek převzít náš byt a manžel podpisem rovnou potvrdil exekuční titul. A pak nesplácel a pak rozvod a vše vyšlo najevo. Tuto smlouvu jsem poprvé viděla, když soud byt na katastrálním úřadě zaplomboval.  Marně jsem se snažila dovolat práva. Soud nařídil plombu a po dvou letech dražbu. Tři na sobě nezávislí právníci mi řekli, že si nelze takovou vysokou částku půjčit a zaštítit nemovitostí v SJM, bez vědomí druhého z manželů.

(Do společného jmění manželů nespadají závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela. Toto platí i pro dary vysoké hodnoty, např. nemovitosti)

Obrátila jsem se na notářskou komoru, zda notář postupoval správně, pokud si nevyžádal u takové smlouvy mou přítomnost. A odpověď? Notářská komora není oprávněna posuzovat, zda notář sepsal vadný právní úkon, či pochybil, zda způsobil škodu. Rovněž jí nepřísluší sdělovat stanoviska k platnosti právních úkonů sepsaných notářem.

 Tak k čemu ta notářská komora je? Pro jejich pofidérní partičku vyvolených s kulatým razítkem? Aby si vzájemně kryli hýždě, klepali si na rameno?  Ale důvodná stížnost prý je  podnětem pro kontrolu, tak jsem si asi stěžovala málo důvodně. Nebo málo důkladně a na špatné adrese. Dovedu si představit, jakou měly asi mít moje stížnosti úroveň, vzhledem k místu sídla vyhlášeného pana notáře.

 Pochopte, byla jsem v zoufalé situaci, sama, živím dvě děti, nedostávám výživné, bydlím v nájemním bytě a teď ještě řešit starou babičku, která  přijde o střechu nad hlavou. Tak jsem se obrátila na policii. Že se domnívám, že došlo k trestnému činu. Vše jsem jim popsala, včetně toho, že když exmanžel podepisoval tuto půjčku, musel vědět, že ji nebude schopen splácet. V době rozvodu vyplynulo totiž na povrch, že měl v té době již řadu dalších vysokých dluhů. Zda notář postupoval správně, když mě nepřizval k podpisu. Policie mě vyslechla, dokonce měla další trestní oznámení na exmanžela pro podvody. Nakonec zase nic. Vše marné. Prý jsem nevyužila všech opravných prostředků, takže to odkládají. A na notáře, k mému údivu, prý nemohu podat trestní oznámení, ale obrátit se na ministerstvo vnitra.

 No jo, asi mám běhat, platit za právníky, dokola se soudit, platit poplatky a co dál??? Jak mám žít? Musím přece chodit do práce, postarat se o děti. Když jejich tatínek řekne nemám a tři roky neplatí alimenty, děkuji panu Klausovi za amnestii, já nemůžu říci nemám a poslat děti na pole na pastvu. Já mít musím, tak kde mám čas lítat a využívat všech opravných prostředků? Proč musí poškozený složitě a draze dokazovat, proč mě nechrání demokratické právo. A přece to nevidím jen já? Co není pochopitelné na tom, že si někdo půjčí tolik a vše mu projde. Zase jen kličky v zákonech pro znalé. Přesně na toto se dnes všichni lumpové spoléhají. Někdo může bezostyšně krást, druhý dřít jak mezek. Nikdy bych neřekla, že komunisti byli fajn, ale samoživitelka, které se do očí chechtá otec dětí, že nic nemá, neplatí výživné, jezdí si k moři, na hory… s tím by udělali krátký proces. Nemáš chudáčku nic, nemůžeš tři roky najít práci – tak táhni do dolů. A abys měl jistotu, obženeme tě ostnantým drátem a vyfasuješ i tepláky.

Umořit a zase umořit, nakonec to všichni vzdají, buď dojde trpělivost, povolí nervy, nebo třeba jen nejsou již finance na další soudy, nebo to za jeden život prostě nestihnete.  Ale až někomu rupnou nervy s granátem v ruce, možná tu bude druhá Ukrajina. Mám pocit, že to, co se děje mně, řeší velmi mnoho naštvaných lidí. Kde obyčejný selský rozum, slušnost a poctivost prohrává před bohatými, kteří najímají právníky znalé kliček, musí jednou dojít k nápravě.

A tak končí můj příběh. Od prvního příspěvku Na všechno už kašlu, se kruh uzavírá a znovu začíná, na všechno už a původně bylo  -  seru. Chápete mě? Na všechno už seru.

Pochopte mne, že jsem přeskočila článek o DPH, na který jsem se chystala v posledním příspěvku. Toto téma počká, protože nezapadá přímo do mého životního příběhu.

Ale co do něho zapadá, je moje perspektiva.

Tu bych popsala v následujícím příspěvku a zároveň vás poprosila o aktivní účast formou ankety. Demokratizmu čest, o tom příště.